Jako důkaz toho, že oglosovat se dá i dobrá povídka.
Glosovala Lizz s horečkou.
"Tak jsme tady!" vykřikla nadšeně malá zrzavá holčička. Vykřikla, vykvikla a zapištěla.
"Ale miláčku, je tu nástupiště číslo 10 a taky číslo 9, ale kde je to… nástupiště 9 a ¾?" zeptala se jí její maminka. Zeptala se toho nástupiště?
"Neboj, já se tam nějak dostanu," ujistila ji dívenka.To já taky doufám, protože kdyby se tam nedostala, nevím, o čem by bylo dalších deset kapitol.
"Když myslíš," řekla znaveně její maminka, protože věděla, že s její dcerou je lepší se nepřít.
"Tak se měj dobře, často nám piš a nedělej neplechu," Jo, a nedělej ani plechy! Zvlášť ne ty na pečení!rozloučil se s ní tatínek a oba rodiče ji objali. Pak rovnou Okliku si nechají do další kapitoly.zamířili k autu. Holčička ještě stačila zamávat své sestře, která seděla na zadním sedadle. Zamávání jí oplatila. Auto však zmizelo v zatáčce.Moment. Oni parkovali na nástupišti? Malá Lilly Evansová se rozhlédla po někom, kdo by jí mohl poradit, jak dostat se na to podivné nástupiště 9 a 3/4. Všude však chodili obyčejní lidé bez obrovských kufrů, sov a hůlek.
Byla docela unavená. Celou noc byla vzhůru, protože se nemohla dočkat, až nasedne do vlaku, který mířil k její nové škole. No jo, ale kde ten vlak najít? Proč proboha řekla mamince, že si poradí sama?Aby nad tím mohla Ili zuřivě přemýšlet.
Otráveně se opřela o přepážku mezi nástupišti 9 a 10 a najednou cítila, jakoby padala a vozík táhla za sebou do té temnoty. Nikdo z kolemjdoucích si nevšiml, že jim přímo před nosem zmizela jedenáctiletá holčička.
Lilly se rozhlédla kolem sebe. Stála na velkém nádraží, kde bylo slyšet houkání sov a smích. Pak jí poklesla brada.Až na zem. Přímo před ní stála velká, jasně červená lokomotiva, která ji má odvést do Bradavic. Lilly v duchu zajásala.Juchů! Já si zajásám nahlas! Ani nevěděla, jak se sem dostala. Jo, to když ani nevíte, jak se opřete a najednou padáte před vlaky. To přece nevadilo! Hlavně, že je tady.
Podívala se na hodinky. Bylo za pět minut jedenáct. Měla ještě chvíli čas, přesto si šla hledat volné kupé. Z toho, jak dostat kufr do vlaku, se vyklubal nesmírně těžký úkol.Těžký jako sám kufr, který se vyklubal z vlaku.
"Počkej, pomůžu ti," ozval se za ní nějaký asi patnáctiletý kluk s modrýma očima.
Chlapec vzal její kufr a naložil ho do vlaku.
"Díky," řekla ještě vděčně.
"Není zač," odvětil. Jen půlkou věty! To je ale nezdvořák!
Lilly se vydala uličkou, aby si našla nějaké místo.Všechna kupé však byla plná bradavických studentů, kteří se smáli a vyprávěli si zážitky z prázdnin. Přesto však jedno našla. Bylo skoro až na konci vlaku. Lilly se uvelebila na jednom sedadle a vytáhla si Asi z klobouku. Jako králíka.knížku o dějinách Bradavic. Bylo to zajímavé čtení a Lilly se nemohla dočkat, až uvidí Bradavice poprvé.
Dveře kupé se otevřely.
"Ehm… máš tu volno?" Zeptala se jí celkem hlubokým, ale sametovým hlasem dívka asi v jejím věku. Měla kaštanově hnědé, kudrnaté vlasy a poměnkově modré oči. Ty máš oči jako dvě pomněnky v trávě, které přejel parní válec právě.
Byla docela dost vysoká.
"Jo, jasně," přikývla Lilly. Aspoň budu mít společnost, pomyslela si.
Dívka si sedla naproti ní.
"Já jsem Alex, Alex Summersová," představila se dívka.
"Lilly Evansová, těší mě."
Alex se na ni usmála a zeptala se: "Do kterého jdeš ročníku?"
"Do prvního."
"Já taky," přikývla nadšeně Alex.
"A jsi z mudlovské rodiny?" zeptala se Alex Lilly.
"Z jaké prosím?" Prosím, prosím, ona na mě mluví nějakými cizími slovy!
"Kouzlí tvoji rodiče, nebo ne?"
Lill zavrtěla hlavou. Mohla i kolenem, ale pak se rozhodla pro tu hlavu.
"Takže jsi z mudlovské rodiny. Mudlové jsou lidé, kteří nekouzlí," vysvětlila jí Alex.
"Aha," přikývla Lilly na znamení, že to chápe. Jo. Já to taky chápu, heč!
"Neboj, já se tam nějak dostanu," ujistila ji dívenka.To já taky doufám, protože kdyby se tam nedostala, nevím, o čem by bylo dalších deset kapitol.
Nemůžu!!! Genální, drahá kolegyně! Šak počkaj, co ti oglosuju jááá (aj já bych chtěla vědět co!). Ještě jednou díky:)!